za štěstím

V polovině minulého měsíce jsem nastoupila na vysokou školu, která prý vychovává elitu českého národa. Je pravda, že odchována Brnem, nevzhlížela jsem k ní s láskou a pokorou, ale pohlížela jsem na ní spíš s opovržením (skrze nevědoucí studijní a nefunkční IS). Nicméně i takové instituce, zkostnatělé a zatuchlé, mají v sobě nějakou jiskru. Takže jsem se po zápise tetelila, až jí začnu navštěvovat.

Docent na neurobiologii nezklamal a nezapomněl mi připomenout, že jsem jen ubohá antropoložka z ubohé školy s ubohou bakalářkou a že se budu muset hodně snažit, abych mezi zkušené vědce, fyziology, zapadla. Druhým dechem mě přesvědčoval, že se není nutné ničeho bát, že katedra vždy vychází vstříc (alespoň pár kroků ...). V tomto dobrodružství by bylo jistě zajímavé pokračovat, kdyby si mé alter ego neusmyslelo, že už dál fungovat nebude. Prý už bylo dost utahování škrtícího opasku, dost sebemrskačství, dost úprků někam pryč od ostatních. Prostě dost!

A tak jsem nastoupila na školu plnou hlubin a tajemství. Nezodpověditelných otázek a mil(ejš)ích vyučujících. Trochu mě to sice mrzí, že už nebudu studovat o106, nestíhat a vyšilovat. Nevykročím na vratké mezioborové lávky, abych se mohla koukat na obě strany hezky s nadhledem. Místo toho si ráno přispím a ponořím se do bezedných vod duše. Volba byla docela těžká a po pravdě jsem čekala, že mě nějaká vyšší síla v poslední chvíli zadrží. Nezadržela, podepsala jsem bílý list papíru a tím krátká epizoda skončila.

Postupně se mě zmocňuje pocit, jaký jsem měla, před odjezdem pryč - že jsem si nadělila krásný dárek a teď se těším, až ho rozbalím. A budu rozbalovat napjatě a dlouho a nenechám si tuhle chvíli ničím zkazit (ač je mi jasné, že ne všichni kolem mě poplácají po rameni). Začínám tušit, co většina stejně starých, už dávno ví, že si mám nadělovat prve sobě, abych pak mohla víc rozdávat kolem. Naštěstí se nevyplnilo známé - kdo vybírá dlouho, přebere.

F.