Společné bdění

Černá paní v černém šatě obchází okolo postele.
V nedbalkách mě láká k společnému spánku.
Kdo s ní večer uléhá, ráno nevstává.
Bdíme spolu na mém loži, čekáme na řešení.

Zimní nálada

Se zimním počasím přichází zimní nálada. Horká vana je plná až po okraj. V slzách je možné se utopit. Naštěstí přichází Dvanáctý. Viselec svou nečinností rozetne bludný uzel.

Rozlouceni s Городеь Солнца (Sun City)

Prede mnou je poslednich par hodin v nasem centru. Hlavou mi plynou obrazy chvili, ktere jsem tu prozila a spousta vet, kter si nesu jako rady dal do zivota. Aniz byly autory jako rady mineny. Zdejsi pobyt byl pro me hlavne o lidech a s lidmi. Jsem stastna, ze jsem je mohla vsechny z nich poznat. Ne vzdy to bylo snadne, ale vzdy poucne. Takovi lide se v Ceske kotline nerodi.

Dnes odpoledne, dyz jsem konecne dobalila svoje sakypaky a rozhledla se po nasem pokoji, byl pokoj zase prazdny jako na zacatku. No neco jsme tu se Sunny preci jen nechaly. A hlavne Sun City nechalo neco v nas. Videt to neni, ale oprit se o to da.

Poslednich par dni jsem se jen loucila. Kolegove pro me usporadali vecirek a mamka kolegyne pro me uvarila vareniky, ptz jsem se zminila, ze jsem je tu jeste nejedla. Dostala
jsem spoustu darku, ktere se mi nevejdou do obr tezkeho batohu. Ted me ceka jeste dlouha cesta nocnim vlakem do Kieva, kde me na nadrazi potka drahy a podnikem 10 denni cestu na Krym a do Odessy. Uz se na mile lidi doma moc tesim...zaroven se mi zacina styskat po doma na Ukraine.

Tak brzy nashle v CR.

f.

Dalsi noviny z Ukrajiny

Moc vsem dekuju za Vase ohlasy na mail a omlouvam se, ze jsem tak dlouho nic nenapsala. Byla jsme v Kieve a pak dorazila kolegyne dobrovolnice z Ciny, tak jsem ji seznamovala s praci a zaroven se seznamovala s ni a pak jsme jeli na 10 dni na tabor s klienty. No a ted uz je to vic nez tyden, co jsme zpet, ale jsem ted mnohem vic “busy” ne z driv, tak jsem si udelala cas az nyni. Na mych fotopages najdete prvni fota (frantiska.fotopages.com). Pozdrav z Kieva ukladam pro prehlednost zvlast, ale i presto … Protrete si oci a namasirujte zadky – zprava bude dlouha :).

Tabor
V pondeli, kdyz jsem se cela rozlamana, vratila do prace, jsme se dozvedeli, ze konecne dorazi dobrovolnice z Ciny, ktera mela pracovat uz od minuleho tydne. V centru ji vsichni nadsene vyhlizeli, protoze muz vedouci je nadseny Kung-fuista a doufal, ze mu nase nova posila povi nejake speky o cinskem bojovem umeni. Vedouci, psycholozka a ja jsme se zas tesily, ze tu bude konecne rusky mluvici dobrovolnik, ktery bude mit bliz k detem a taky umozni snazsi komunikaci v teamu.

No a prijela Sunny …

Sunny, neboli Svieta, cili cinsky Sui Sui mluvi rusky trochu lip a rozumi trochu hur nez ja. Ja ji prekladam do anglictiny, o cem se mluvi a ona mi napovida ruska slovicka, abych se mohla vyzvejknout. Dle meho nazoru jsou na Sunny nejvic cinske jeji oci a obrazkova tricka s legracnimi panaky. Sunny neumi hrat ping pong a Kung fu ji vubec nezajima. Zato ale prekrasne zpiva a hraje na klavir (ma vlastni band a koncertuje), coz se dobre doplnuje s dalsimi cleny tymu – psycholozka taky nadherne zpiva a dela koncerty, Kung-fuista hraje na kytaru. Koneckoncu Sunny tedy zapadla dobre. Den pred odjezdem na tabor jsem mela za ukol vest English speaking club s mistnimi univerzitnimi studenty. Tahle aktivita me docela bavi – vsichni jsme na podobne urovni anglictiny, tj. mohu komunikovat bez toho, aniz bych se zadrhla na kazdem 3. slove. Nicmene jsem musela pripravit prezentaci o Ceske republice, coz mi zabralo cele 2 dny. A pak se jelo na tabor.

Myslela jsem si, ze cca 300 km vzdalenost zvladne bus a par aut za nekolik malo hodin. Ve skutecnosti nam cesta k jezeru, kde se tabor odehraval, trvala cely den. Tak jako nic tu, ani cesta nebyla primocara: v 715 jsme vyjizdeli z naseho centra, nasledoval presun do centra spratelene organizace, pak cekani na opozdilce, pak cesta starym nemeckym autobusem s ulickami mezi sedadly mensimi nez ma Student Agency, samozrejma trocha bloudeni v lese, a nakonec nas autobus vysadil na mitine uprostred lesa, s tim, ze dal se uz nejede, protoze cesta je jen pisecna. Dalsi cekani, tentokrat desitky minut (posleze jsme se dozvedeli, ze nas hledala druha cast vypravy jedouci v autech). Kdyz nas konecne nasli, po nekolika otockach tam a zpet jsme se vsichni dostali do cile. Bylo asi 15 hodin.

Byla jsem trochu v rozpacich. Diky sve spatne rustino-ukrainsko-cestine jsem se domnivala, ze budeme spat v chatkach. Chatky jsem vyhlizela marne. Spalo se v normalnich stanech – vetsinou iglu nebo starych ackach. Puvodne jsem zavidela ostatnim jejich novy model pristresku – na nas vyzbylo vetche, prusvitne acko. Nicmene vydatny velodenni dest proveril kvalitu. Acko to s mensimi zavadami zvladlo, bohuzel vetsina levnych modernich stanu nadelal louzicky.

Podobne to vypadalo i se socialnim zarizenim. Ukrajinsky tabor pozmenil muj stereotyp, srubove kuchyne, jidelny a malebnych kadibudek. Vsechno tu bylo proste krapet jednodussi – misto srubu zahradni stan s jednim stolem (jedinim v celem tabore), misto jidelny pokacene kulatiny, misto kadibudky dira v zemi obehnana plastovym zavesem.

Take soukromi a oddlenost tabora od okoli, na ktere jsem byla zvykla z Cech se nekonali. Stany jsme postavili kousek od jinych kemparu, ktery dnem noci vyhravali ruske a ukrajinske hity na radiu, popijeli pivo a toaletu vykonavali v odlehlejsich zakoutich okolni prirody. Diky popularite jezera se bylo mozne pres den prohanet po jezere na nafukovacim bananu a vecer posedet u kiosku na plazi urcene jen pro VIP hosty. Podle mnozstvi lidi a jejich zvyku si muzete udelat obrazek, jak na tom byla cistota lesa. I presto to ale byl nejcistsi kousek zelene, ktery jsem tu zatim videla.

Pohled korun borovic byl prekrasny. A koupani v jezere s piscitymi plazemi v nocnim seru zavanelo romantikou. Jen jsem se snazila nemyslet na to, co se deje se vsemi temi odpadky, kterre jsou (nebo budou) zakopany v piscitem podlozi kolem.

Tabor usporadalo nekolik spratelenych organizaci, ktere tvori jakousi oficialni sit organizaci starajicich se o socialne znevyhodnene deti, mladistve i mlade dospele. Krome klientu a zamestnancu a jejich rodin se ucastnilo nekolik dobrovolniku. Celkem jsme meli 35 klientu a 30 organizatoru. Jak jsem pochopila cilem tabora bylo hlavne vytrhnout deti z kazdodenni bezutesne reality, nechat je aktivne odpocivat a pokud mozno i zacit premyslet jinak. Krome sportovani a her si kazdy klient vybral urcity druh terapie – art-, muziko- nebo drama-terapii - nebo skupinu zamerenou na zmenu budoucnosti vedenou nasi psycholozkou. Ja jsem se rozhodla zucastnit se “psycho skupiny”. Diky tomu jsem poznala, co jsou nasi klienti zac. Nekteri z nich se nekolikrat pokusili o sebevrazdu, nekteri z nich se sebeposkozuji, mnoho z nich ma rodice alkoholiky. Mnoho z nich zilo nebo zije na ulici. Jednu klientku v detstvi chybne diagnostikovali jako mentalne postizenou a one cely svuj zivot (do 27 let) prozila v domove pro mentalne postizene. Sama se naucila cist a psat, sama se naucila sit tak, ze se tim muze zivit. Atd. atd. Z hlediska profesionalni zkusenosti, to byla jedna kasuistika za druhou.

Z osobniho hlediska jsem byla ohromena uvazovanim mladych lidi. Tihle nactileti sami od sebe vedli debaty na temata naplne zivota, budouci profese, vyznamu rodiny apod. Na tabore jsem zjistila, ze temer vsichni Ukrajinci maji nejaky konicek, kteremu se venuji od detstvi. Vetsina hraje velmi dobre na kytaru, spousta z nich dela nejaky sport na klubove nebo zavodni urovni, vsechni deti od mala hraly sachy. Lide tu dospivaji driv nez v Cechach a maji vic zajmu.

V tabore bylo krome me nekolik zahranicnich dobrovolniku. Vetsina z nich prijeli skrz Aiesec, nekteri pres jine organizace. Vsichni jsme byli z rozvinutejsich statu a ve srovnani s Ukrajinci jsme krute pohoreli. Vetsina dobrovolniku cely tabor sedela pred stanem a stezovala si na mistni podminky. Na jidlo, na chybejici klimatizaci, na nudny program. Uprostred pobytu jeden Turek dostal strevni chripku a rozhodl se odjet. Netreba zduraznovat, ze jeho odjedu nikdo nelitoval. Dalsi stezujici si dobrovolnici se na posledni chvili rozhodli druha nepodporit a zustat v tabore do konce. Nekteri z nich se ke konci zapojili do prace, nekteri se dal nudili pred svym stanem. Organizatori, vcetne me sefky, z toho byli docela rozcarovani. Nicmene nikdo nikomu nic nevytkl ani se nepokusil trainees do programu nucene zapojit. Coz je jeden z mistnich horsich zvyku (nulovy feed back).

Jediny moment, kdy byl kazdy trainee do programu vic zaangazovany byl, kdyz zodpovidal za chod tabora a dohlizel na pripravu jidla jeho kuchyne. Tato mala zodpovednost spojovala takove rivaly jako Cina a Taiwan – pri Taiwanskem dni (vsichni jsme si pochutnali na taiwanskych knedlikach, ktere byli temer k nerozeznani od ukrajinskych vareniku). Sluzba vedla k neuveritelnym vykonum – lide, kteri sotvakdy varili pro sebe, varili ro 75 lidi v tabore. 20lety Turek, ktery drive odmital varit pro sebe a nutil nezname dobrovolnice, aby mu uvarily veceri, uvaril velmi chutne jidlo pro cely tabor. Dokonce i ja jsem se diky mamce na drate poprve v zivote vzmohla na houskove knedliky a pres pocatecni neduveru k obrim neforemnym utvarum si vetsina lidi prisla pro pridavek.

Po dozneni posledni ukrajinske folkove pisne, vzajemne vymene kontaktu a zahrabani obou nasich WC jsme se 24. rano vydali na cestu do Donecku a ostatnich mest. Vecer, kdyz jsme odemykali dvere v centru si kolegyne psycholozka posteskla, ze bude dnesni noc travit v posteli. Tak jsem ji napul v zertu a napul vazne nabidla rozbit stan v nasem “sadu”. Tabor by jednoznacny uspech – pro klienty i organizatory.

Zdar vsem ve vsem!

F.

Cesta na Azovske more

Tyden se naplnil a ja se rozhodla stravit prvni "subbotu" na Ukrajine u more. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposled smocila telo v slane vode, takze jsem se desne tesila. Ukrajinsti kolegove me upozornovali, ze Azovske more nepatri k nejcistsim, to mi ale rozhodne nemohlo zkazit naladu. Plavky zustaly v batohu i presto, ze se nad ranem prehnala bourka (moje prvni zde).


Muj puvodni zamer bylo vyzkouset sluzeb mistni zeleznice. 4 hodiny, ktere bych stravila ve vlaku mi ale prisly preci jen prilis a ja se rozhodla jet Marsrtutkou - typicky ukrajinsky dopravni prostredek. Marsrutky jsou neco mezi taxikem a busem. Jezdi po meste i mezi mesty jako zivnostenska obdoba soukromych dopravnich, ktere znam z Cech. Jedinou potiz, kterou na nich shledavam, je, ze nenamaji zadny jizdni rad. Trasa sice urcena je, ale neni nikde zverejnena (obcas ji ma nejaka Marsrutka vylepenou uvnitr vozu - jak uzitecne! ). Marsrutky zastavuji na zastavkach, ktere jsou i nejsou oddeleny od ostatni ulice. Casto se to misto pozna jen podle shluku lidi. Marsrutka se zastavuje jako taxik - zamavanim a ridi ji vetsinou docela nabruceny chlapik. Proto cestovani marsrutkou bylo pro me (coby "asertivni" devce) ze zacatku docela horor.


Marsrutka zvladne cestu do Mariupol ani ne za 2 (a 26 hriven - cca 100 Kc). Mariupol je od Donecku vzdalen asi 120km. Mesto je hlavni namoni pristav mistni prumyslove oblasti - takze nic zas tak krasneho. Na dohled od mesta stoji obri tovarna, ktera v sobotu vypoustela oblaka nekolikabarevneho dymu. Pruvodce varoval pred velkym zapachem, ktery tovarna vydava. Nastesti v sobotu v ovzdusi vanul jen zdejsi bezny smrad. Stejne jako v Donecku na hlavnim namesti stoji socha Lenina v nadzivotni velikosti (Mam pocit, ze jich komunisti nechali ve zdejsich slevarnach vyrobit vic a kazde vetsi mesto jednou obdarovali). V centru stoji domy jen o nekolika podlazich (takze ne panelaky jako v Donecku).


Mezimestska marsrutka me vyhodila na mistnim "vakzale" a dalsi me svezla primo k mori. Ranni prehanka zrejme dost lidi odradila od koupani, takze na mole postavalo jen nekolik postarsich rybaru, kteri popijeli staropramen. Pohled na ocelove more pod sedivou oblohou jsem si vazne uzila. Naopak pohled na plaz byl typicky pro mistni prumyslovnou zonu: plaz se tahla mezi vyse zminenou tovarnou a doky. Nicmene byla docela cista a protoze se delalo pekne a nekolik otuzilcu se koupalo, vytahla jsem plaky a vlezla do vody. Azovske more neni nejvhodnejsi k plavani - cele desitky metru voda saha cloveku jen po kolena- ale na cachtani je o to lepsi. Aby plazoval idyla byla uplna, nasbirala jsem par musli a vydala se do mesta.

Cestou po hlavni tride jsem narazila na nekolik soch v nadzivotni velikosti. pamatek na dobu minulou. Pak jsem ciste nahodou zjistila, ze mesto oplyva i jinymi pamatniky a ma prekrasnou mesitu, pri jejimz hledani jsem se nekolikrat ztratila. Pri hledani zdejsi mesity jsem bjevila velkou cast mesta vystavenou na upati kopce svazujiciho se k mori. Domy staly mezi stromy a vsude bylo cisto. Vzato kolem a kolem jsem uznala, ze Mariupol je o dost hezci nez Donetsk a lze si jeste chvilemi predstavit, ze sem v minulem stoleti jezdili Rekove na prazdniny.


Aby vylet nebyl uplne nudny, cestou zpet do Donecku se mi podarilo nasednout na spatnou marsrutku a ja se po 2 hodinach jizdy ocitla v uplne jinem meste, ktere take zacina na D, jenze lezi od Donecku jeste vice na jih a na zapad nez Mariupol. Jelikoz nejsem prilis statecne devce, malem jsem uz zacala natahovat, kdyz se me ujal tlusty muz s knirkem, ktery se ukazal byt ridicem marsrutky smer Doneck. Po dalsich 3 hodinach jsem s radosti vysedala v "mem" spinavejsim a pachnoucim meste. Nakonec teda vsechno dobre dopadlo.

Tak Да свыданя!

Prvni zpravy z Ukrajiny

Jelikoz pisu tuhle zpravu, je zrejme, ze jsem nazivu!! ... prestoze jsem pred odjezdem byla presvedcena, ze se neco urcite musi stat ...

Diky Bohu, celych 36 hodin v autobuse probehlo velmi dobre. Hned od zacatku se me ujal mily ridic, ktery mluvil dobre cesky a vzdy mi vysvetlil "o co jde", kdyz jsem se dostala do uzkych. Vetsina ostatnich spolucestujicich byli Ukrajinske rodinky. Autobus byl na urovni Student Agency ( ovsem bez otravne stevardky) - klimatizace, TV, WC - vsechno velmi ciste a v dobrem stavu. TV od zacatku vyhravala Ruske (mozna Ukrajinske - ja to nepoznam) filmy a serialy - tzn. jsme se ihned zacala seznamovat s kulturou. Dokonce i v noci nam neustale hral rusky pop. Oproti memu ocekavani bus nedelal zastavky "na curani". Takze veskera hygiena cestujicich probihala na nasi toalete, podle ceho take koncem cesty vypadala.

Ridic me uz pri objednavani listku upozornil, ze se mozna zdrzime na hranicich - coz se skutecne stalo. Ale pravdepodobne jsme mohli dopadnout jeste hur - drzeli nas tam jen 1.5 hodiny. V 24:00 mistniho casu (+1 k stredoevropskemu) jsme vjeli na sire plane Ukrajiny. Nikdo vedle me nesedel, tak se mi podarilo na nekolik hodin usnout. Probudila jsem se silnymi otresy, kterymi vibroval cely bus. Jeli jsme po rychlostni silnici, ktera mela jen 1 pruh a nebyla ani asfaltovaltova, dokonce ani betonova, ale jen hlinena. Vzhledem k tomu, ze predtim prselo, byla rozbahnena a zde jsme nabrali nekolik hodin zpozdeni. Doprava po takove komunikaci (silnice je eufemismus) je rizena semafory, ktere pousti nekolik aut jednim a pak druhym smerem. Nastesti se s blizicim Kyjevem lepsil stav cest a tak se nam podarilo neco ze zpozdeni dohnat.

Projeli jsme nekolik nejvetsich mest - Lvov, Kyjev, Dnetropetrovsk a minuli spoustu vesnic. Mesta (pohledem z autobusu) se skladaji z vezaku a malych domku - budov stredni velikost je velmi malo. Proto mi asi taky Donetsk prijde straaasne rozlehlz - stejne velike mesto jako Praha ma mnohem vetsi rozlohu.

V Donetsku na me cekali lidi z Aiesecu - opravdu bezva prijeti. Ukrajinsky a Korejsky gentlemen mi vzali zavazadla ( ktera notne prekracovala busem predepsany limit 25kg)a sli jsme (jak jinak)pit do mesta. Jako chudi studenti jsme si koupili lahvace a sedli si do parku - coz je nekolikrat levnejsi, nez pit v hospode a proto je to tu docela oblibeny zpusob mladych (i trochu starsich) :). Ukrajinske pivo je mnohem silnejsi nez ceske. Prvni noc jsem spala v kancelari Aiesecu a druhy den jsem se ubytovala v organizaci.

Moje nejhorsi nocni mury se nenaplnily, dokonce ani realisticka varianta byla horsi nez je skutecny stav v centru. Oproti ocekavani nejsme sirotcinec, ani azylovy dum, ale spis denni (krizove) centrum. Deti z ulice k nam muzou prijit kdzkoli a najist se, umyt, hrat si. Prip. se poradit, jak svou situaci zmenit. Nespi ale u nas. 1x v tydnu chodi pracovnice do terenu a zvou deti k nam - to probehne zitra, a moc se tesim na terenni praci, ptz jsem ji jeste nezazila. Krom toho organizace spolupracuje s mistnim systemem detskych domovu, zenskych veznic atd. a pomaha detem komunikovat s jejich rodinami.Prestoze jsme v centru, moc deti k nam ted nechodi (ale kolegyne rikaly, ze tohle se velmi meni). Mou naplni prace je zatim seznamit se s cinnosti organizace a venovat se detem, coz je opravdu zabava (oproti memu ocekavani).

Nejvic jsem se bala, ze v organizaci bude malo personalu... a to se nevyplnilo. Dokonce se splnilo me tajne prani, a moji kolegyni je psycholozka. Centrum vede reditelka, ktera je ale ted na materske, tak se vidame jen obcas. Obe jsou moc mile a hrozne vesele. Jediny problem je, ze ne ani jedna nemluvi dobre anglicky - emailovou komunikaci, kterou jsme mely pred mym prijeydem sesmolily s pomoci slovniku, ptz se baly, ze bez aj jim nikdo neprijede. Nastesti rustina a ukrajinstina nejsou tak odlisne od cj. Jedinym problemem je azbuka, kterou tak-nejak zladam (ctu jako dite po 2 mesicich 1. tridy).

Да свыданя priste!

za štěstím

V polovině minulého měsíce jsem nastoupila na vysokou školu, která prý vychovává elitu českého národa. Je pravda, že odchována Brnem, nevzhlížela jsem k ní s láskou a pokorou, ale pohlížela jsem na ní spíš s opovržením (skrze nevědoucí studijní a nefunkční IS). Nicméně i takové instituce, zkostnatělé a zatuchlé, mají v sobě nějakou jiskru. Takže jsem se po zápise tetelila, až jí začnu navštěvovat.

Docent na neurobiologii nezklamal a nezapomněl mi připomenout, že jsem jen ubohá antropoložka z ubohé školy s ubohou bakalářkou a že se budu muset hodně snažit, abych mezi zkušené vědce, fyziology, zapadla. Druhým dechem mě přesvědčoval, že se není nutné ničeho bát, že katedra vždy vychází vstříc (alespoň pár kroků ...). V tomto dobrodružství by bylo jistě zajímavé pokračovat, kdyby si mé alter ego neusmyslelo, že už dál fungovat nebude. Prý už bylo dost utahování škrtícího opasku, dost sebemrskačství, dost úprků někam pryč od ostatních. Prostě dost!

A tak jsem nastoupila na školu plnou hlubin a tajemství. Nezodpověditelných otázek a mil(ejš)ích vyučujících. Trochu mě to sice mrzí, že už nebudu studovat o106, nestíhat a vyšilovat. Nevykročím na vratké mezioborové lávky, abych se mohla koukat na obě strany hezky s nadhledem. Místo toho si ráno přispím a ponořím se do bezedných vod duše. Volba byla docela těžká a po pravdě jsem čekala, že mě nějaká vyšší síla v poslední chvíli zadrží. Nezadržela, podepsala jsem bílý list papíru a tím krátká epizoda skončila.

Postupně se mě zmocňuje pocit, jaký jsem měla, před odjezdem pryč - že jsem si nadělila krásný dárek a teď se těším, až ho rozbalím. A budu rozbalovat napjatě a dlouho a nenechám si tuhle chvíli ničím zkazit (ač je mi jasné, že ne všichni kolem mě poplácají po rameni). Začínám tušit, co většina stejně starých, už dávno ví, že si mám nadělovat prve sobě, abych pak mohla víc rozdávat kolem. Naštěstí se nevyplnilo známé - kdo vybírá dlouho, přebere.

F.