Emoce se prolínají celým životem. Je to pravděpodobně dáno vznikem emocí v procesu evoluce. Emoce ovlivňují naše tělesné pochody a vývoj, podílí se interpretaci sociálního dění i vlastního života. Jejich absence by vedla k racionálnímu přístupu, k jednostrannému pojetí situací. Otázkou je, zda by to přispělo k rozvoji společnosti.
Při psaní eseje jsem se nejdříve zamyslela nad oblastmi, ve kterých emoce pomáhají a pak začala rozvíjet představu světa bez emocí.
1. V čem emoce pomáhají
Emoce a tělo
Emoce evolučně vznikly proto, aby podpořili adaptačně úspěšné chování. Emoce podporují uspokojování lidských potřeb od základních až po ty vypěstované moderní dobou. Emoce jsou podmíněny fyziologickými změnami v organismu, které jsou řízeny nervovou soustavou. Jako takové tedy ovlivňují naše tělesné pochody, aby docílily nejvhodnějšího nastavení na danou situaci (strach z výšky připraví tělo na zátěžovou situaci, vyplaví se adrenalin, zmobilizují energetické rezervy, atd.). Tělesné pochody zpětně ovlivňují naše prožívání. Představme si zamilovanou dívku, která při pohledu na svého partnera zrudne v obličeji. Fyziologicky se jedná o vzrušení. Když dívka změnu barvy uvědomí začne se stydět. Plháková (2005, s. 389 – 390) píše: „Je pravděpodobné, že intenzivní city podporují aktivaci autonomních nervových a hormonálních procesů, ale může tomu být právě naopak. Přijatelný je také předpoklad, že jedno podporuje druhé.“
Emoce a vývoj organismu
Emoce jsou podstatné pro vývoj jedince. Stimulují nás k vhodnému chování, které je nastaveno evolučně a učením. Emoce aktivizují tělo a tím pomáhají efektivnějšímu učení.
Emoce a soužití ve skupině
Život v moderní společnosti zahrnuje mnoho aspektů a v mnohých z nich jsou emoce důležitou součástí. Člověk zaujímá roli profesní, roli rodiče či dítěte, roli partnera (manžela), roli přítele a mnoho dalších rolí vycházejících ze styku se známými a cizími lidmi. Ve všech těchto oblastech nám emoce pomáhají v soužití se skupinou. Člověk je sociální tvor, odkázaný na soužití ve skupině. Emoce nás povzbuzují k sociální příchylnosti k „vlastní tlupě“ a k ostražitosti proti cizincům – cítíme se příjemně ve společnosti rodiny a přátel, při styku s cizími lidmi používáme neosobní formy chování, které umožňují zachovat odstup. Bez rozlišování skupiny, ke které patříme, a ostatních by byl život velmi chaotický a stresující. K vyhledání a sdružování lidí podobně naladěných pomáhají emoce – zasmějeme se stejnému vtipu, emoce jiného člověka v nás zarezonují a my s ním zavedeme řeč na společné téma, atd. Emoce pomáhají navazovat vztahy – k rodičům, k vrstevníkům, k partnerovi, ke známým.
Ovládáním emocí můžeme také ovlivňovat naše sociální styky. Můžeme emoce maskovat, modulovat nebo dokonce simulovat (Plháková, 2005) tak, abychom ovlivnili situaci či vztah s druhým člověkem.
Emoce mohou pomáhat také v komunikaci s druhými lidmi. Non-verbální signály jsou často emočně podmíněné. Lidé jsou schopni z výrazu tváře a gest odhadnout obsah zprávy a konfrontovat ho se skutečným verbálním sdělením. Již Darwin tvrdil, že komunikace s ostatními členy druhu pomáhá přežití a její emocionální složka se vyvíjí už u vyšších živočichů (Plháková, 2005).
Význam emocí pro život jedince
Emoce jsou ale podstatné i pro náš vnitřní život a naše prožívání situací. Jedná se jednak o emoce, které jsou vyvolané vnějším podnětem – setkání s druhým člověkem, emočně nabitá situace. Také hrají roli emoce, které v nás vznikají samovolně, bez jasné příčiny – pocit uspokojení z uklizeného bytu, nespokojenost nad školními výsledky. Tyto emoce nám pomáhají integrovat jednotlivé složky osobnosti a pociťovat sama sebe jako celistvou bytost.
Prožívání sebe sama ovlivňuje naše další chování a způsobuje určité reakce u okolí, ovlivňuje zpracování těchto reakcí.
Také nás motivují k činnosti, případně od ní zrazují. Podílí se na odměňování a trestání (pocit uspokojení, studu, atd.). Stuchlíková (2002) píše, že lidé jsou motivováni k činnosti pomocí emocí tak, že danou činností si snaží udržet případně vylepšit náladu. Dalo by se říci, že emoce jsou hybatelem našeho vnitřního života. Vnitřního života ve smyslu myšlení, rozhodování, směřování k určitému cíli.
Emoce působí také na směřování celého života jedince. Zda je člověk vzteklý, nebo spíše smutný ovlivní jeho volbu činností a zkušenost, která ho dále rozvíjí. Emoční naladění ovlivňuje náš přístup k ostatním lidem – zda se jim vyhýbáme, či zda je vyhledáváme. Emoce ovlivňují také zpracování reakcí ostatních a to nejen v „technickém smyslu“ rozpoznání signálů, ale také ve zpracování informací, které reakce přináší (jeden si z výměny názorů odnáší podněty k zamyšlení, jiný na celou událost brzy zapomene).
2. Kdyby nebyly emoce
Pokud by emoce neexistovaly, důležitá část našeho adaptačního mechanismu by byla ztracena. Je otázkou, čím by byla nahrazena. Zda by se z nás staly stroje jednající pouze podle konkrétních podnětů, nebo zda by funkci emocí převzalo vědomí a myšlení, pomocí kterého bychom ovlivňovali naše tělo, soužití s ostatními, pociťování sama sebe.
Emoce a tělo
Bez emocí by se tělo nacházelo ve stále stejném stavu neutrálního bytí. Výkyvy v hladině hormonů a podráždění nervového systému by byly způsobeny přímo podněty, ne pouze anticipací podnětů. Nedocházelo by k přípravě organismu na nebezpečí. Zároveň by ani organismus nebyl stimulován k preferenci klidného života. V neposlední řadě by vymizela motivace k uspokojování základních lidských potřeb. A pokud by nebyla zajištěna jiná regulace jejich uspokojování, mohlo by být ohrožena existence našeho druhu.
Emoce a vývoj organismu
Podobný význam jako pro tělesné pochody by měla absence emocí pro vývoj organismu. Nebyli bychom stimulováni emocemi k určitému chování. K učení by docházelo na základě prostého behavioristického modelu stimul – reakce.
Emoce a soužití ve skupině
Je pro mě těžké si představit, jak by náš sociální život vypadal bez emocí. Byl by vůbec nějaký? Výhoda skupinového soužití pro člověka je nezpochybnitelná. Lidé by se pravděpodobně i přes absenci emocí sdružovali do určitých skupin. Předpokládala bych, že by to bylo ze zcela pragmatických důvodů – dle profese, dle společného cíle, atd. Jako takový by profesní život nebyl výrazně narušen. Nedocházelo by však k navazování osobních vztahů, které jsou často iracionální. Po této stránce by člověk žil jako stroj – schopen spolupráce ale jinak osamocen.
Komunikace by byla jednodušší a přímočařejší, protože by nedocházelo k rozporu mezi racionální a emoční složkou. Všechna verbální i neverbální sdělení by byla v souladu. Sama sebe se ptám, zda by byli lidé schopni lži, klamu. Pravděpodobně ano, ale pouze z racionálních důvodů (např. větší zisk). Odpadly by důvody jako pomsta, nebo klamání pro potěšení. Dovolím si tvrdit, že styk lidí by fungoval na základě pravidel volného trhu.
Emoce a život jedince
Náš život by byl o mnoho chudší bez emocí. Působily by na nás stále stejné podněty, který již nebyly modulovány podle našeho emočního naladění. Zkušenost lidí ze stejné skupiny by byla podobná.
Naopak rozhodování by bylo racionálnější a proto by nás vedlo přímější cestou k cíli. Po této stránce by byla společnost obohacena. Naopak ochuzení o subjektivní pohled na věc a snížení variability pohledů by vedlo ke zpomalení rozvoje. Celkovou bilanci si netroufám odhadovat.
Vnímání sebe sama by bylo pouze na základě reálných fakt. Člověk by se pravděpodobně nezamýšlel nad pojmy jako osobnost či nejistota. Uvažování a rozhodování by se dělo na zcela racionální rovině analyzováním fakt. Předpovědi budoucího chování ostatních a budoucích situací by byly velmi přesné a tato znalost by ovlivňovala naše jednání.
Sporná je také otázka motivace. Jaký by byl náš motor? Pokud uvažujeme, že motivace je úzce spojena s emocemi, pak by člověk bez emocí neměl být motivován. Důvod ke zlepšování úspěšnosti by musel být nalezen na racionální rovině. Mohla by jím být prospěšnost pro společnost, nebo by zdokonalování mohlo být stanoveno nějakou normou, kterou by bylo nutno dodržovat. Pokud pomýšlím na motivaci v sebezdokonalování v neprofesionálním životě – např. naučit se hrát na hudební nástroj, zlepšit se v komunikaci, atd. Taková by ztěží mohla být nastavena normou. Pokud by nebylo racionálního důvodu k aktivnímu sebezdokonalování, lidé by se formovali pouze pasivním příjmem podnětů.
Existence bez emocí, ve mně vyvolává lítost a jsem skutečně ráda, že jsem schopna ji pociťovat. Svět bez emocí by byl přímočarý a jednoduchý, zároveň také chudý na rozmanitost zkušeností. Dráha člověka by byla určována vnějšími okolnostmi. Volba by byla jasně dána znalostmi člověka a pokud by byl člověk plně informován, předpověď budoucnosti by se stoprocentně vyplnila. Člověk by nebyl schopen prožívat sám sebe jako celistvou bytost odlišnou od ostatních.
Díky této eseji jsem si uvědomila, jak důležité emoce pro náš život jsou. Zasahují do mnoha oblastí života a dávají jim další dimenzi. Díky emocím je náš život bohatší a nepředvídatelný.
Citované zdroje:
Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
Stuchlíková, I. (2002). Základy psychologie emocí. Praha: Portál.
