Proč chci studovat psychologii

Už jsem zase dlouho nic nenapsala a protože jsem nedávno napsala do předmětu Uvedení do psychologie ese, za kterou jsem byla pochválena (viz konec příspěvku) ... budu se tu holedbat a publikuju svoje veledílko.

Krásný advent všem!!


Předem své úvahy musím podotknout, že nedokáži ukázat na jednu konkrétní situaci, která by mně nasměrovala na tento obor. Spíše jedná celkově o mé smýšlení a osobnost, která mně od malička nutí uvažovat o mezilidských vztazích jinak, snad i víc, než ostatní a také mně nutí podnikat v tomto směru aktivity. Pokusím se zde načrtnout jednotlivé body mé motivace studovat psychologii, nejdříve ve víceméně chronologickém sledu, poté se zaměřím na analýzu jejich vlivu na mé rozhodnutí věnovat se tomuto oboru.
Rodiče jsou rozvedení a já celý život postrádala muže vedle vůdčí osoby mé matky. Když jsem poznala svého biologického otce, silně jsem se k němu otcovsky fixovala (Hartl, Hartlová, 2000) . V období dospívání jsem pak nekriticky přijímala jeho názory a to také ovlivnilo můj výběr vysoké školy. Otec je přírodovědec, zvolila jsem si tedy fyzickou antropologii.
Celou adolescenci jsem inklinovala k oblasti mezilidských vztahů – ať už v rodině, nebo v kolektivu. Považovala jsem se za outsidera a fungovat ve skupině mi dělalo problémy, s vyjímkou, toho, když jsem mohla převzít iniciativu. V dětství ani v dospívání mně vrstevníci nepřijímali dobře. Pravděpodobně proto, že jsem nesdílena s nimi většinu postojů a hodnot. To v dospělosti vyústilo v konformitu a přizpůsobivost, která se projevila až po nástupu na vysokou školu. Z pozice vnějšího pozorovatele jsem nahlížela na třídní i jiný kolektiv a snažila se uhádnout role ostatních a hlavně svoji vlastní. V dospívání jsem také trpěla pocity méněcennosti ze svého vzhledu a řešila je jídlem. Mé chování by se ale nedalo popsat jako porucha příjmu potravy (Hart, Hartlová, 2000). Začala jsem se zajímat o literaturu spojenou s mentální anorexií a mentální bulimií (Hartl, Hartlová, 2000). Nicméně kamarádce která jí trpěla jsem nedokázala pomoci.
Praktické zkušenosti s lidmi s psychickými problémy mně dále motivovaly k hlubšímu zájmu o tuto oblast. Nicméně musím konstatovat, že jsem nestudovala příliš nad rámec školních povinností. Začala jsem se ale vyhledávat styk s postiženými – tělesně a později i duševně. To, že se chci věnovat práci s nimi je asi hlavním motivem studia psychologie. Práce s nimi mi přináší pocit seberealizace a užitečnosti. Neustále musím kontrolovat, přehodnocovat svoje chování, postoje, učím se komunikaci s lidmi obecně, což jsou nároky, které na mně běžná zkušenost nemá. Navíc je styk s nimi zajímavý, přináší pohled do života člověka postiženého nevyléčitelnou chorobou, který je majoritní společností diskriminován.
Poslední pomyslnou kapkou, která mně přiměla k podání přihlášky na psychologii, byl přístup pedagogického vedení k mému návrhu zpracovat v bakalářské práci téma z evoluční psychologie. Nebylo mi to umožněno.

Je pro mě velmi těžké analyzovat svoje motivy ke studiu. Chce se mi říci: Vždycky jsem to chtěla dělat. Po delší sebereflexi bych své motivy popsala takto:
Vnitřní motivace – Moje osobnostní ladění. Jsem analytik, hledám vztahy mezi jednotlivými jevy, rysy v chování, ve vlastním uvažování, atd.. Jsem praktik, ráda přezkušuji tyto vztahy v praxi, pozoruji, přehodnocuji. Jsem altruista, ráda pomáhám ostatním. Své budoucí uplatnění vidím v práci s lidmi, v nějaké pomáhající profesi. Toto mně přivedlo k práci s psychotiky, která mně dál stimulovala k zájmu o oblast psychických poruch, jejich příčin, fungování psychiky. Nejzákladnějším vnitřním motivem je zájem o člověka, nejvíce v podobě zájmu o společenského živočicha. Tyto vlastnosti mě nutí realizovat se v oblasti, ve které je mohu uplatnit.
Dále sem chci zařadit svoje vnitřní zkušenosti. Velmi podnětný byl v tomto směru deník, který si vedu na internetu, který mně nutí prezentovat své myšlenky formou pochopitelnou pro vnějšího čtenáře. Dalo by se možná hovořit o určité formě introspekce (Plháková, 2003). Velmi často při psaní docházím k sebereflexím, které mi pomáhají překonat současný problém. Jak píše Alena Plháková (2003, s. 68): „Některé obsahy vědomí,.., je poměrně obtížné výstižně charakterizovat. Nelze však vyloučit, že právě pojmenování těchto zážitků umožňuje jejich uvědomění.“ Mezi vnitřní zkušenosti řadím také pocity, které ve mně vyvolávají různé situace, většinou plynoucí z interakce s lidmi, ale také pocity úspěchu, neúspěchu, atd. Tyto mně dále stimují v hledání příčin takových pocitů i jevů a vedou mně ke studiu psychologie
Vnější motivace – Moje dosavadní zkušenosti. Ať už z každodenního života – z různých kolektivů, kde jsem se snažila odpovědět si na otázku proč jsem outsider a to mně vedlo k pozorování ostatních při chování, dodržování rolí atd.. Ze vztahů k mé rodině a v mé rodině. Také ze vztahů k přátelům a partnerům, ve kterých byla má schopnost analyzovat realitu velmi omezená. Důležitou zkušeností byl také pracovní poměr – kde jsem si ověřila své schopnosti, úvahy. Toto mně motivovalo dále zkoumání chování rozvíjet. V neposlední řadě musím jmenovat školu, která mi poskytuje nové podněty k zamyšlení, nacházím v ní odpovědi, některá témata mě přímo přivedla ke studiu psychologie (např. setkání s evoluční psychologií), některá mě usměrňují v uvažování o psychologických tématech. Jedním z důležitých přínosů studia antropologie bylo seznámení se strukturou a fungováním mozku. Toto poznání považuji za silný impuls, který mně vedl ke studiu psychologie. Jelikož mně zaujal vztah tělo-psyché. Ať už se jedná o princip mentální kauzace (Plháková, 2003), nebo evolučního vzniku vědomí (tamtéž), či vliv kultury na osobnost (Murphy, 2006).
Kromě běžných událostí a situací, mně o důležitosti psychologie přesvědčily, také jedinečné zkušenosti. Jednou z nich bylo umírání milované babičky, která ve vysokém stáří onemocněla demencí. Odcházení jednotlivých psychických funkcí bylo jako cvičení z neurověd. V pochopení i takové subjektivně důležité situace mi pomohla moje omezená znalost degenerativních procesů mozku. Mezi další patří například rozhodnutí jít v 20 letech na potrat, které sice nevedlo přímo ke studiu psychologie, ale pomohlo mi uvědomit si význam studia a pracovní seberealizace v mém životě.

Pokaždé, když se v realitě přesvědčím o fungování nějakého jevu, o kterém se dozvím vnější cestou, nebo vnitřní úvahou, vede mně to k větší důvěře a chuti poznávat psychické i fyzické stránky fungování člověka.

Považuji za důležité i skutečnosti, které mě zrazují od rozhodnutí studovat psychiku, tedy lze říci, že nyní uvedu antimotivy:
Vnitřní antimotivace – Moje konformita. Nerada riskuji, což se projevilo ve výběru vysoké školy a i mém fungování v kolektivu. Tento rys mně zrazuje od studia a praktikování psychologie, u kterých považuji kreativitu a odvahu říkat, co nechtějí slyšet, za důležité veličiny. Dále je to nesebedůvěra, která mně také omezuje a zrazuje od vyjadřování názorů i naplňování mých cílů, tedy i studia psychologie. Pochyby nad budoucím uplatněním coby psycholog.
Vnější antimotivace – Můj věk a mé socioekonomické postavení. Jelikož ještě studuji prezenčně, jsem poměrně ekonomicky závislá na svých rodičích a partnerovi. A zároveň, jelikož jsem začala studovat psychologii jako druhý obor a chtěla bych se v ní uplatnit, čeká mně ještě dlouhá cesta, než se finančně osamostatním. Hledání finančních zdrojů, které by pomohli ulehčit zátěži, kterou jsem pro okolí mi, mi ubírá čas, síly i motivaci.

Jak už vyplývá z grafické podoby poměru motivy-antimotivy, jasně převažují kladné důvody, proč studovat a věnovat se psychologii. Také vnitřně považuji motivy za kvalitativně důležitější.

Na závěr bych chtěla podotknout, že jelikož jsem nenašla jedinečnou událost, která by mně stimulovala k rozhodnutí studovat psychologii, popsala jsem, co nejzevrubněji, obsahy vědomí, vnější zkušenosti a vztahy mezi nimi, které mně vedou věnovat se oboru. Nelze opominout skutečnosti, které mně od studia zrazují. Nicméně tyto považuji subjektivně za méně významné. Neustále také přicházejí nové události a momenty, které mně utvrzují v mém rozhodnutí a přinášejí další motivaci.

Literatura
Hartl, P. & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál.
Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
Murphy, R. F. (2006). Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Slon.

A co na to lektor?
Velmi pěkně zpracovaná práce – systematická, důkladně propracovaná a hodně osobní. Patří mezi nejlepší. Maximální počet bodů - 4 body za zpoždění.

Definitivní zrušení frances.bloguje.cz

Omlouvám se všem, který se chodíte dívat na blog (takže tobě Davi a tobě Gretko) .. tak dlouho se nepíše až vám to zrušej. Tak jsem přešla ke konkurenci.
Bloggerům zdar!
f.