Everything is lost in my head

Společné bdění

2010-01-29T06:36:00.005+01:00

Černá paní v černém šatě obchází okolo postele.
V nedbalkách mě láká k společnému spánku.
Kdo s ní večer uléhá, ráno nevstává.
Bdíme spolu na mém loži, čekáme na řešení.

Zimní nálada

2009-12-28T08:43:00.005+01:00

Se zimním počasím přichází zimní nálada. Horká vana je plná až po okraj. V slzách je možné se utopit. Naštěstí přichází Dvanáctý. Viselec svou nečinností rozetne bludný uzel.

Rozlouceni s Городеь Солнца (Sun City)

2009-08-29T16:17:00.004+02:00

Prede mnou je poslednich par hodin v nasem centru. Hlavou mi plynou obrazy chvili, ktere jsem tu prozila a spousta vet, kter si nesu jako rady dal do zivota. Aniz byly autory jako rady mineny. Zdejsi pobyt byl pro me hlavne o lidech a s lidmi. Jsem stastna, ze jsem je mohla vsechny z nich poznat. Ne vzdy to bylo snadne, ale vzdy poucne. Takovi lide se v Ceske kotline nerodi.

Dnes odpoledne, dyz jsem konecne dobalila svoje sakypaky a rozhledla se po nasem pokoji, byl pokoj zase prazdny jako na zacatku. No neco jsme tu se Sunny preci jen nechaly. A hlavne Sun City nechalo neco v nas. Videt to neni, ale oprit se o to da.

Poslednich par dni jsem se jen loucila. Kolegove pro me usporadali vecirek a mamka kolegyne pro me uvarila vareniky, ptz jsem se zminila, ze jsem je tu jeste nejedla. Dostala
jsem spoustu darku, ktere se mi nevejdou do obr tezkeho batohu. Ted me ceka jeste dlouha cesta nocnim vlakem do Kieva, kde me na nadrazi potka drahy a podnikem 10 denni cestu na Krym a do Odessy. Uz se na mile lidi doma moc tesim...zaroven se mi zacina styskat po doma na Ukraine.

Tak brzy nashle v CR.

f.

Dalsi noviny z Ukrajiny

2009-08-02T19:16:00.002+02:00

Moc vsem dekuju za Vase ohlasy na mail a omlouvam se, ze jsem tak dlouho nic nenapsala. Byla jsme v Kieve a pak dorazila kolegyne dobrovolnice z Ciny, tak jsem ji seznamovala s praci a zaroven se seznamovala s ni a pak jsme jeli na 10 dni na tabor s klienty. No a ted uz je to vic nez tyden, co jsme zpet, ale jsem ted mnohem vic “busy” ne z driv, tak jsem si udelala cas az nyni. Na mych fotopages najdete prvni fota (frantiska.fotopages.com). Pozdrav z Kieva ukladam pro prehlednost zvlast, ale i presto … Protrete si oci a namasirujte zadky – zprava bude dlouha :).

Tabor
V pondeli, kdyz jsem se cela rozlamana, vratila do prace, jsme se dozvedeli, ze konecne dorazi dobrovolnice z Ciny, ktera mela pracovat uz od minuleho tydne. V centru ji vsichni nadsene vyhlizeli, protoze muz vedouci je nadseny Kung-fuista a doufal, ze mu nase nova posila povi nejake speky o cinskem bojovem umeni. Vedouci, psycholozka a ja jsme se zas tesily, ze tu bude konecne rusky mluvici dobrovolnik, ktery bude mit bliz k detem a taky umozni snazsi komunikaci v teamu.

No a prijela Sunny …

Sunny, neboli Svieta, cili cinsky Sui Sui mluvi rusky trochu lip a rozumi trochu hur nez ja. Ja ji prekladam do anglictiny, o cem se mluvi a ona mi napovida ruska slovicka, abych se mohla vyzvejknout. Dle meho nazoru jsou na Sunny nejvic cinske jeji oci a obrazkova tricka s legracnimi panaky. Sunny neumi hrat ping pong a Kung fu ji vubec nezajima. Zato ale prekrasne zpiva a hraje na klavir (ma vlastni band a koncertuje), coz se dobre doplnuje s dalsimi cleny tymu – psycholozka taky nadherne zpiva a dela koncerty, Kung-fuista hraje na kytaru. Koneckoncu Sunny tedy zapadla dobre. Den pred odjezdem na tabor jsem mela za ukol vest English speaking club s mistnimi univerzitnimi studenty. Tahle aktivita me docela bavi – vsichni jsme na podobne urovni anglictiny, tj. mohu komunikovat bez toho, aniz bych se zadrhla na kazdem 3. slove. Nicmene jsem musela pripravit prezentaci o Ceske republice, coz mi zabralo cele 2 dny. A pak se jelo na tabor.

Myslela jsem si, ze cca 300 km vzdalenost zvladne bus a par aut za nekolik malo hodin. Ve skutecnosti nam cesta k jezeru, kde se tabor odehraval, trvala cely den. Tak jako nic tu, ani cesta nebyla primocara: v 715 jsme vyjizdeli z naseho centra, nasledoval presun do centra spratelene organizace, pak cekani na opozdilce, pak cesta starym nemeckym autobusem s ulickami mezi sedadly mensimi nez ma Student Agency, samozrejma trocha bloudeni v lese, a nakonec nas autobus vysadil na mitine uprostred lesa, s tim, ze dal se uz nejede, protoze cesta je jen pisecna. Dalsi cekani, tentokrat desitky minut (posleze jsme se dozvedeli, ze nas hledala druha cast vypravy jedouci v autech). Kdyz nas konecne nasli, po nekolika otockach tam a zpet jsme se vsichni dostali do cile. Bylo asi 15 hodin.

Byla jsem trochu v rozpacich. Diky sve spatne rustino-ukrainsko-cestine jsem se domnivala, ze budeme spat v chatkach. Chatky jsem vyhlizela marne. Spalo se v normalnich stanech – vetsinou iglu nebo starych ackach. Puvodne jsem zavidela ostatnim jejich novy model pristresku – na nas vyzbylo vetche, prusvitne acko. Nicmene vydatny velodenni dest proveril kvalitu. Acko to s mensimi zavadami zvladlo, bohuzel vetsina levnych modernich stanu nadelal louzicky.

Podobne to vypadalo i se socialnim zarizenim. Ukrajinsky tabor pozmenil muj stereotyp, srubove kuchyne, jidelny a malebnych kadibudek. Vsechno tu bylo proste krapet jednodussi – misto srubu zahradni stan s jednim stolem (jedinim v celem tabore), misto jidelny pokacene kulatiny, misto kadibudky dira v zemi obehnana plastovym zavesem.

Take soukromi a oddlenost tabora od okoli, na ktere jsem byla zvykla z Cech se nekonali. Stany jsme postavili kousek od jinych kemparu, ktery dnem noci vyhravali ruske a ukrajinske hity na radiu, popijeli pivo a toaletu vykonavali v odlehlejsich zakoutich okolni prirody. Diky popularite jezera se bylo mozne pres den prohanet po jezere na nafukovacim bananu a vecer posedet u kiosku na plazi urcene jen pro VIP hosty. Podle mnozstvi lidi a jejich zvyku si muzete udelat obrazek, jak na tom byla cistota lesa. I presto to ale byl nejcistsi kousek zelene, ktery jsem tu zatim videla.

Pohled korun borovic byl prekrasny. A koupani v jezere s piscitymi plazemi v nocnim seru zavanelo romantikou. Jen jsem se snazila nemyslet na to, co se deje se vsemi temi odpadky, kterre jsou (nebo budou) zakopany v piscitem podlozi kolem.

Tabor usporadalo nekolik spratelenych organizaci, ktere tvori jakousi oficialni sit organizaci starajicich se o socialne znevyhodnene deti, mladistve i mlade dospele. Krome klientu a zamestnancu a jejich rodin se ucastnilo nekolik dobrovolniku. Celkem jsme meli 35 klientu a 30 organizatoru. Jak jsem pochopila cilem tabora bylo hlavne vytrhnout deti z kazdodenni bezutesne reality, nechat je aktivne odpocivat a pokud mozno i zacit premyslet jinak. Krome sportovani a her si kazdy klient vybral urcity druh terapie – art-, muziko- nebo drama-terapii - nebo skupinu zamerenou na zmenu budoucnosti vedenou nasi psycholozkou. Ja jsem se rozhodla zucastnit se “psycho skupiny”. Diky tomu jsem poznala, co jsou nasi klienti zac. Nekteri z nich se nekolikrat pokusili o sebevrazdu, nekteri z nich se sebeposkozuji, mnoho z nich ma rodice alkoholiky. Mnoho z nich zilo nebo zije na ulici. Jednu klientku v detstvi chybne diagnostikovali jako mentalne postizenou a one cely svuj zivot (do 27 let) prozila v domove pro mentalne postizene. Sama se naucila cist a psat, sama se naucila sit tak, ze se tim muze zivit. Atd. atd. Z hlediska profesionalni zkusenosti, to byla jedna kasuistika za druhou.

Z osobniho hlediska jsem byla ohromena uvazovanim mladych lidi. Tihle nactileti sami od sebe vedli debaty na temata naplne zivota, budouci profese, vyznamu rodiny apod. Na tabore jsem zjistila, ze temer vsichni Ukrajinci maji nejaky konicek, kteremu se venuji od detstvi. Vetsina hraje velmi dobre na kytaru, spousta z nich dela nejaky sport na klubove nebo zavodni urovni, vsechni deti od mala hraly sachy. Lide tu dospivaji driv nez v Cechach a maji vic zajmu.

V tabore bylo krome me nekolik zahranicnich dobrovolniku. Vetsina z nich prijeli skrz Aiesec, nekteri pres jine organizace. Vsichni jsme byli z rozvinutejsich statu a ve srovnani s Ukrajinci jsme krute pohoreli. Vetsina dobrovolniku cely tabor sedela pred stanem a stezovala si na mistni podminky. Na jidlo, na chybejici klimatizaci, na nudny program. Uprostred pobytu jeden Turek dostal strevni chripku a rozhodl se odjet. Netreba zduraznovat, ze jeho odjedu nikdo nelitoval. Dalsi stezujici si dobrovolnici se na posledni chvili rozhodli druha nepodporit a zustat v tabore do konce. Nekteri z nich se ke konci zapojili do prace, nekteri se dal nudili pred svym stanem. Organizatori, vcetne me sefky, z toho byli docela rozcarovani. Nicmene nikdo nikomu nic nevytkl ani se nepokusil trainees do programu nucene zapojit. Coz je jeden z mistnich horsich zvyku (nulovy feed back).

Jediny moment, kdy byl kazdy trainee do programu vic zaangazovany byl, kdyz zodpovidal za chod tabora a dohlizel na pripravu jidla jeho kuchyne. Tato mala zodpovednost spojovala takove rivaly jako Cina a Taiwan – pri Taiwanskem dni (vsichni jsme si pochutnali na taiwanskych knedlikach, ktere byli temer k nerozeznani od ukrajinskych vareniku). Sluzba vedla k neuveritelnym vykonum – lide, kteri sotvakdy varili pro sebe, varili ro 75 lidi v tabore. 20lety Turek, ktery drive odmital varit pro sebe a nutil nezname dobrovolnice, aby mu uvarily veceri, uvaril velmi chutne jidlo pro cely tabor. Dokonce i ja jsem se diky mamce na drate poprve v zivote vzmohla na houskove knedliky a pres pocatecni neduveru k obrim neforemnym utvarum si vetsina lidi prisla pro pridavek.

Po dozneni posledni ukrajinske folkove pisne, vzajemne vymene kontaktu a zahrabani obou nasich WC jsme se 24. rano vydali na cestu do Donecku a ostatnich mest. Vecer, kdyz jsme odemykali dvere v centru si kolegyne psycholozka posteskla, ze bude dnesni noc travit v posteli. Tak jsem ji napul v zertu a napul vazne nabidla rozbit stan v nasem “sadu”. Tabor by jednoznacny uspech – pro klienty i organizatory.

Zdar vsem ve vsem!

Cesta na Azovske more

2009-07-05T16:58:00.003+02:00

Tyden se naplnil a ja se rozhodla stravit prvni "subbotu" na Ukrajine u more. Ani si nepamatuju, kdy jsem naposled smocila telo v slane vode, takze jsem se desne tesila. Ukrajinsti kolegove me upozornovali, ze Azovske more nepatri k nejcistsim, to mi ale rozhodne nemohlo zkazit naladu. Plavky zustaly v batohu i presto, ze se nad ranem prehnala bourka (moje prvni zde).

Muj puvodni zamer bylo vyzkouset sluzeb mistni zeleznice. 4 hodiny, ktere bych stravila ve vlaku mi ale prisly preci jen prilis a ja se rozhodla jet Marsrtutkou - typicky ukrajinsky dopravni prostredek. Marsrutky jsou neco mezi taxikem a busem. Jezdi po meste i mezi mesty jako zivnostenska obdoba soukromych dopravnich, ktere znam z Cech. Jedinou potiz, kterou na nich shledavam, je, ze nenamaji zadny jizdni rad. Trasa sice urcena je, ale neni nikde zverejnena (obcas ji ma nejaka Marsrutka vylepenou uvnitr vozu - jak uzitecne! ). Marsrutky zastavuji na zastavkach, ktere jsou i nejsou oddeleny od ostatni ulice. Casto se to misto pozna jen podle shluku lidi. Marsrutka se zastavuje jako taxik - zamavanim a ridi ji vetsinou docela nabruceny chlapik. Proto cestovani marsrutkou bylo pro me (coby "asertivni" devce) ze zacatku docela horor.

Marsrutka zvladne cestu do Mariupol ani ne za 2 (a 26 hriven - cca 100 Kc). Mariupol je od Donecku vzdalen asi 120km. Mesto je hlavni namoni pristav mistni prumyslove oblasti - takze nic zas tak krasneho. Na dohled od mesta stoji obri tovarna, ktera v sobotu vypoustela oblaka nekolikabarevneho dymu. Pruvodce varoval pred velkym zapachem, ktery tovarna vydava. Nastesti v sobotu v ovzdusi vanul jen zdejsi bezny smrad. Stejne jako v Donecku na hlavnim namesti stoji socha Lenina v nadzivotni velikosti (Mam pocit, ze jich komunisti nechali ve zdejsich slevarnach vyrobit vic a kazde vetsi mesto jednou obdarovali). V centru stoji domy jen o nekolika podlazich (takze ne panelaky jako v Donecku).

Mezimestska marsrutka me vyhodila na mistnim "vakzale" a dalsi me svezla primo k mori. Ranni prehanka zrejme dost lidi odradila od koupani, takze na mole postavalo jen nekolik postarsich rybaru, kteri popijeli staropramen. Pohled na ocelove more pod sedivou oblohou jsem si vazne uzila. Naopak pohled na plaz byl typicky pro mistni prumyslovnou zonu: plaz se tahla mezi vyse zminenou tovarnou a doky. Nicmene byla docela cista a protoze se delalo pekne a nekolik otuzilcu se koupalo, vytahla jsem plaky a vlezla do vody. Azovske more neni nejvhodnejsi k plavani - cele desitky metru voda saha cloveku jen po kolena- ale na cachtani je o to lepsi. Aby plazoval idyla byla uplna, nasbirala jsem par musli a vydala se do mesta.

Cestou po hlavni tride jsem narazila na nekolik soch v nadzivotni velikosti. pamatek na dobu minulou. Pak jsem ciste nahodou zjistila, ze mesto oplyva i jinymi pamatniky a ma prekrasnou mesitu, pri jejimz hledani jsem se nekolikrat ztratila. Pri hledani zdejsi mesity jsem bjevila velkou cast mesta vystavenou na upati kopce svazujiciho se k mori. Domy staly mezi stromy a vsude bylo cisto. Vzato kolem a kolem jsem uznala, ze Mariupol je o dost hezci nez Donetsk a lze si jeste chvilemi predstavit, ze sem v minulem stoleti jezdili Rekove na prazdniny.

Aby vylet nebyl uplne nudny, cestou zpet do Donecku se mi podarilo nasednout na spatnou marsrutku a ja se po 2 hodinach jizdy ocitla v uplne jinem meste, ktere take zacina na D, jenze lezi od Donecku jeste vice na jih a na zapad nez Mariupol. Jelikoz nejsem prilis statecne devce, malem jsem uz zacala natahovat, kdyz se me ujal tlusty muz s knirkem, ktery se ukazal byt ridicem marsrutky smer Doneck. Po dalsich 3 hodinach jsem s radosti vysedala v "mem" spinavejsim a pachnoucim meste. Nakonec teda vsechno dobre dopadlo.

Tak Да свыданя!

Prvni zpravy z Ukrajiny

2009-07-05T16:50:00.003+02:00

Jelikoz pisu tuhle zpravu, je zrejme, ze jsem nazivu!! ... prestoze jsem pred odjezdem byla presvedcena, ze se neco urcite musi stat ...

Diky Bohu, celych 36 hodin v autobuse probehlo velmi dobre. Hned od zacatku se me ujal mily ridic, ktery mluvil dobre cesky a vzdy mi vysvetlil "o co jde", kdyz jsem se dostala do uzkych. Vetsina ostatnich spolucestujicich byli Ukrajinske rodinky. Autobus byl na urovni Student Agency ( ovsem bez otravne stevardky) - klimatizace, TV, WC - vsechno velmi ciste a v dobrem stavu. TV od zacatku vyhravala Ruske (mozna Ukrajinske - ja to nepoznam) filmy a serialy - tzn. jsme se ihned zacala seznamovat s kulturou. Dokonce i v noci nam neustale hral rusky pop. Oproti memu ocekavani bus nedelal zastavky "na curani". Takze veskera hygiena cestujicich probihala na nasi toalete, podle ceho take koncem cesty vypadala.

Ridic me uz pri objednavani listku upozornil, ze se mozna zdrzime na hranicich - coz se skutecne stalo. Ale pravdepodobne jsme mohli dopadnout jeste hur - drzeli nas tam jen 1.5 hodiny. V 24:00 mistniho casu (+1 k stredoevropskemu) jsme vjeli na sire plane Ukrajiny. Nikdo vedle me nesedel, tak se mi podarilo na nekolik hodin usnout. Probudila jsem se silnymi otresy, kterymi vibroval cely bus. Jeli jsme po rychlostni silnici, ktera mela jen 1 pruh a nebyla ani asfaltovaltova, dokonce ani betonova, ale jen hlinena. Vzhledem k tomu, ze predtim prselo, byla rozbahnena a zde jsme nabrali nekolik hodin zpozdeni. Doprava po takove komunikaci (silnice je eufemismus) je rizena semafory, ktere pousti nekolik aut jednim a pak druhym smerem. Nastesti se s blizicim Kyjevem lepsil stav cest a tak se nam podarilo neco ze zpozdeni dohnat.

Projeli jsme nekolik nejvetsich mest - Lvov, Kyjev, Dnetropetrovsk a minuli spoustu vesnic. Mesta (pohledem z autobusu) se skladaji z vezaku a malych domku - budov stredni velikost je velmi malo. Proto mi asi taky Donetsk prijde straaasne rozlehlz - stejne velike mesto jako Praha ma mnohem vetsi rozlohu.

V Donetsku na me cekali lidi z Aiesecu - opravdu bezva prijeti. Ukrajinsky a Korejsky gentlemen mi vzali zavazadla ( ktera notne prekracovala busem predepsany limit 25kg)a sli jsme (jak jinak)pit do mesta. Jako chudi studenti jsme si koupili lahvace a sedli si do parku - coz je nekolikrat levnejsi, nez pit v hospode a proto je to tu docela oblibeny zpusob mladych (i trochu starsich) :). Ukrajinske pivo je mnohem silnejsi nez ceske. Prvni noc jsem spala v kancelari Aiesecu a druhy den jsem se ubytovala v organizaci.

Moje nejhorsi nocni mury se nenaplnily, dokonce ani realisticka varianta byla horsi nez je skutecny stav v centru. Oproti ocekavani nejsme sirotcinec, ani azylovy dum, ale spis denni (krizove) centrum. Deti z ulice k nam muzou prijit kdzkoli a najist se, umyt, hrat si. Prip. se poradit, jak svou situaci zmenit. Nespi ale u nas. 1x v tydnu chodi pracovnice do terenu a zvou deti k nam - to probehne zitra, a moc se tesim na terenni praci, ptz jsem ji jeste nezazila. Krom toho organizace spolupracuje s mistnim systemem detskych domovu, zenskych veznic atd. a pomaha detem komunikovat s jejich rodinami.Prestoze jsme v centru, moc deti k nam ted nechodi (ale kolegyne rikaly, ze tohle se velmi meni). Mou naplni prace je zatim seznamit se s cinnosti organizace a venovat se detem, coz je opravdu zabava (oproti memu ocekavani).

Nejvic jsem se bala, ze v organizaci bude malo personalu... a to se nevyplnilo. Dokonce se splnilo me tajne prani, a moji kolegyni je psycholozka. Centrum vede reditelka, ktera je ale ted na materske, tak se vidame jen obcas. Obe jsou moc mile a hrozne vesele. Jediny problem je, ze ne ani jedna nemluvi dobre anglicky - emailovou komunikaci, kterou jsme mely pred mym prijeydem sesmolily s pomoci slovniku, ptz se baly, ze bez aj jim nikdo neprijede. Nastesti rustina a ukrajinstina nejsou tak odlisne od cj. Jedinym problemem je azbuka, kterou tak-nejak zladam (ctu jako dite po 2 mesicich 1. tridy).

Да свыданя priste!

za štěstím

2008-10-22T01:52:00.004+02:00

V polovině minulého měsíce jsem nastoupila na vysokou školu, která prý vychovává elitu českého národa. Je pravda, že odchována Brnem, nevzhlížela jsem k ní s láskou a pokorou, ale pohlížela jsem na ní spíš s opovržením (skrze nevědoucí studijní a nefunkční IS). Nicméně i takové instituce, zkostnatělé a zatuchlé, mají v sobě nějakou jiskru. Takže jsem se po zápise tetelila, až jí začnu navštěvovat.

Docent na neurobiologii nezklamal a nezapomněl mi připomenout, že jsem jen ubohá antropoložka z ubohé školy s ubohou bakalářkou a že se budu muset hodně snažit, abych mezi zkušené vědce, fyziology, zapadla. Druhým dechem mě přesvědčoval, že se není nutné ničeho bát, že katedra vždy vychází vstříc (alespoň pár kroků ...). V tomto dobrodružství by bylo jistě zajímavé pokračovat, kdyby si mé alter ego neusmyslelo, že už dál fungovat nebude. Prý už bylo dost utahování škrtícího opasku, dost sebemrskačství, dost úprků někam pryč od ostatních. Prostě dost!

A tak jsem nastoupila na školu plnou hlubin a tajemství. Nezodpověditelných otázek a mil(ejš)ích vyučujících. Trochu mě to sice mrzí, že už nebudu studovat o106, nestíhat a vyšilovat. Nevykročím na vratké mezioborové lávky, abych se mohla koukat na obě strany hezky s nadhledem. Místo toho si ráno přispím a ponořím se do bezedných vod duše. Volba byla docela těžká a po pravdě jsem čekala, že mě nějaká vyšší síla v poslední chvíli zadrží. Nezadržela, podepsala jsem bílý list papíru a tím krátká epizoda skončila.

Postupně se mě zmocňuje pocit, jaký jsem měla, před odjezdem pryč - že jsem si nadělila krásný dárek a teď se těším, až ho rozbalím. A budu rozbalovat napjatě a dlouho a nenechám si tuhle chvíli ničím zkazit (ač je mi jasné, že ne všichni kolem mě poplácají po rameni). Začínám tušit, co většina stejně starých, už dávno ví, že si mám nadělovat prve sobě, abych pak mohla víc rozdávat kolem. Naštěstí se nevyplnilo známé - kdo vybírá dlouho, přebere.

F.

Třikát sláva, je to za mnou

2008-06-27T10:09:00.007+02:00

Bakalářka odevzdána .. možná taky proto, že jsem na radu vedoucího práce dostatečně vychválila oponenta.

Státnice vykonány .. vedoucí měl pravdu byl to rituál. I pár opravdových slz mi zkanulo z oka, aby zpečetilo přechod z života bez titulu k životu s titulem.

Přijímačky hotovy ..

Takže co dál?
Během následujících měsíců musím v pomáhajících profesích vydělat, co možná nejvíc abych trochu pomohla zkomírajícímu kontu.
Rozhodnout se co, teda vlastně chci studovat .. a nenechat se ovlivnit panem profesorem z fyziologie, který tvrdil, že na krysy plavající v bazénku mě je škoda.

A třeba se aspoň trošku věnovat drahouškovi .. (ano ano lidé jsou až na konci seznamu :))

Doporučení k závěrečným pracím

2008-05-27T14:00:00.001+02:00

Čtěte, co je závěrečná rada vedoucího mé bakalářky:

"Nevim, jestli bys neměla poděkovat i oponentovi, je toho
přece jen šéf (pozn. výzkumáku, ze kterého mám data). Cituješ nějakou práci od něj?
Jestli ne, okamžitě ji tam doplň - do textu i seznamu literatury (tomu se říká - jestli
vás to v psychologii neučili - sociální inteligence :-).
Oponent sice bude vědět, že ty to víš a udělalas to proto, ale už v té
chvíli taky ví, že respektuješ pravidla a podřizuješ se systému .. a seš
iniciovaná... psaní bakalářky je přechodový rituál..."


A tak jsem se podřídila systému.

Co by bylo, kdyby nebyly emoce ...

2008-04-14T20:25:00.005+02:00

Tento semestr mám zapsaný předmět obecné psychologie s podtitulem emoce. Milý chlapík, který nám přednáší zadal téma, které mi rozšířilo pohled na význam emocí v našem životě. Zkuste se zamyslet, kde všude emoce ovlivňují náš život. Uveřejňuju svoje zamyšlení a těším se na vaše postřehy :). f

Emoce se prolínají celým životem. Je to pravděpodobně dáno vznikem emocí v procesu evoluce. Emoce ovlivňují naše tělesné pochody a vývoj, podílí se interpretaci sociálního dění i vlastního života. Jejich absence by vedla k racionálnímu přístupu, k jednostrannému pojetí situací. Otázkou je, zda by to přispělo k rozvoji společnosti.

Při psaní eseje jsem se nejdříve zamyslela nad oblastmi, ve kterých emoce pomáhají a pak začala rozvíjet představu světa bez emocí.

1. V čem emoce pomáhají

Emoce a tělo

Emoce evolučně vznikly proto, aby podpořili adaptačně úspěšné chování. Emoce podporují uspokojování lidských potřeb od základních až po ty vypěstované moderní dobou. Emoce jsou podmíněny fyziologickými změnami v organismu, které jsou řízeny nervovou soustavou. Jako takové tedy ovlivňují naše tělesné pochody, aby docílily nejvhodnějšího nastavení na danou situaci (strach z výšky připraví tělo na zátěžovou situaci, vyplaví se adrenalin, zmobilizují energetické rezervy, atd.). Tělesné pochody zpětně ovlivňují naše prožívání. Představme si zamilovanou dívku, která při pohledu na svého partnera zrudne v obličeji. Fyziologicky se jedná o vzrušení. Když dívka změnu barvy uvědomí začne se stydět. Plháková (2005, s. 389 – 390) píše: „Je pravděpodobné, že intenzivní city podporují aktivaci autonomních nervových a hormonálních procesů, ale může tomu být právě naopak. Přijatelný je také předpoklad, že jedno podporuje druhé.“

Emoce a vývoj organismu

Emoce jsou podstatné pro vývoj jedince. Stimulují nás k vhodnému chování, které je nastaveno evolučně a učením. Emoce aktivizují tělo a tím pomáhají efektivnějšímu učení.

Emoce a soužití ve skupině

Život v moderní společnosti zahrnuje mnoho aspektů a v mnohých z nich jsou emoce důležitou součástí. Člověk zaujímá roli profesní, roli rodiče či dítěte, roli partnera (manžela), roli přítele a mnoho dalších rolí vycházejících ze styku se známými a cizími lidmi. Ve všech těchto oblastech nám emoce pomáhají v soužití se skupinou. Člověk je sociální tvor, odkázaný na soužití ve skupině. Emoce nás povzbuzují k sociální příchylnosti k „vlastní tlupě“ a k ostražitosti proti cizincům – cítíme se příjemně ve společnosti rodiny a přátel, při styku s cizími lidmi používáme neosobní formy chování, které umožňují zachovat odstup. Bez rozlišování skupiny, ke které patříme, a ostatních by byl život velmi chaotický a stresující. K vyhledání a sdružování lidí podobně naladěných pomáhají emoce – zasmějeme se stejnému vtipu, emoce jiného člověka v nás zarezonují a my s ním zavedeme řeč na společné téma, atd. Emoce pomáhají navazovat vztahy – k rodičům, k vrstevníkům, k partnerovi, ke známým.

Ovládáním emocí můžeme také ovlivňovat naše sociální styky. Můžeme emoce maskovat, modulovat nebo dokonce simulovat (Plháková, 2005) tak, abychom ovlivnili situaci či vztah s druhým člověkem.

Emoce mohou pomáhat také v komunikaci s druhými lidmi. Non-verbální signály jsou často emočně podmíněné. Lidé jsou schopni z výrazu tváře a gest odhadnout obsah zprávy a konfrontovat ho se skutečným verbálním sdělením. Již Darwin tvrdil, že komunikace s ostatními členy druhu pomáhá přežití a její emocionální složka se vyvíjí už u vyšších živočichů (Plháková, 2005).

Význam emocí pro život jedince

Emoce jsou ale podstatné i pro náš vnitřní život a naše prožívání situací. Jedná se jednak o emoce, které jsou vyvolané vnějším podnětem – setkání s druhým člověkem, emočně nabitá situace. Také hrají roli emoce, které v nás vznikají samovolně, bez jasné příčiny – pocit uspokojení z uklizeného bytu, nespokojenost nad školními výsledky. Tyto emoce nám pomáhají integrovat jednotlivé složky osobnosti a pociťovat sama sebe jako celistvou bytost.

Prožívání sebe sama ovlivňuje naše další chování a způsobuje určité reakce u okolí, ovlivňuje zpracování těchto reakcí.

Také nás motivují k činnosti, případně od ní zrazují. Podílí se na odměňování a trestání (pocit uspokojení, studu, atd.). Stuchlíková (2002) píše, že lidé jsou motivováni k činnosti pomocí emocí tak, že danou činností si snaží udržet případně vylepšit náladu. Dalo by se říci, že emoce jsou hybatelem našeho vnitřního života. Vnitřního života ve smyslu myšlení, rozhodování, směřování k určitému cíli.

Emoce působí také na směřování celého života jedince. Zda je člověk vzteklý, nebo spíše smutný ovlivní jeho volbu činností a zkušenost, která ho dále rozvíjí. Emoční naladění ovlivňuje náš přístup k ostatním lidem – zda se jim vyhýbáme, či zda je vyhledáváme. Emoce ovlivňují také zpracování reakcí ostatních a to nejen v „technickém smyslu“ rozpoznání signálů, ale také ve zpracování informací, které reakce přináší (jeden si z výměny názorů odnáší podněty k zamyšlení, jiný na celou událost brzy zapomene).

2. Kdyby nebyly emoce

Pokud by emoce neexistovaly, důležitá část našeho adaptačního mechanismu by byla ztracena. Je otázkou, čím by byla nahrazena. Zda by se z nás staly stroje jednající pouze podle konkrétních podnětů, nebo zda by funkci emocí převzalo vědomí a myšlení, pomocí kterého bychom ovlivňovali naše tělo, soužití s ostatními, pociťování sama sebe.

Emoce a tělo

Bez emocí by se tělo nacházelo ve stále stejném stavu neutrálního bytí. Výkyvy v hladině hormonů a podráždění nervového systému by byly způsobeny přímo podněty, ne pouze anticipací podnětů. Nedocházelo by k přípravě organismu na nebezpečí. Zároveň by ani organismus nebyl stimulován k preferenci klidného života. V neposlední řadě by vymizela motivace k uspokojování základních lidských potřeb. A pokud by nebyla zajištěna jiná regulace jejich uspokojování, mohlo by být ohrožena existence našeho druhu.

Emoce a vývoj organismu

Podobný význam jako pro tělesné pochody by měla absence emocí pro vývoj organismu. Nebyli bychom stimulováni emocemi k určitému chování. K učení by docházelo na základě prostého behavioristického modelu stimul – reakce.

Emoce a soužití ve skupině

Je pro mě těžké si představit, jak by náš sociální život vypadal bez emocí. Byl by vůbec nějaký? Výhoda skupinového soužití pro člověka je nezpochybnitelná. Lidé by se pravděpodobně i přes absenci emocí sdružovali do určitých skupin. Předpokládala bych, že by to bylo ze zcela pragmatických důvodů – dle profese, dle společného cíle, atd. Jako takový by profesní život nebyl výrazně narušen. Nedocházelo by však k navazování osobních vztahů, které jsou často iracionální. Po této stránce by člověk žil jako stroj – schopen spolupráce ale jinak osamocen.

Komunikace by byla jednodušší a přímočařejší, protože by nedocházelo k rozporu mezi racionální a emoční složkou. Všechna verbální i neverbální sdělení by byla v souladu. Sama sebe se ptám, zda by byli lidé schopni lži, klamu. Pravděpodobně ano, ale pouze z racionálních důvodů (např. větší zisk). Odpadly by důvody jako pomsta, nebo klamání pro potěšení. Dovolím si tvrdit, že styk lidí by fungoval na základě pravidel volného trhu.

Emoce a život jedince

Náš život by byl o mnoho chudší bez emocí. Působily by na nás stále stejné podněty, který již nebyly modulovány podle našeho emočního naladění. Zkušenost lidí ze stejné skupiny by byla podobná.

Naopak rozhodování by bylo racionálnější a proto by nás vedlo přímější cestou k cíli. Po této stránce by byla společnost obohacena. Naopak ochuzení o subjektivní pohled na věc a snížení variability pohledů by vedlo ke zpomalení rozvoje. Celkovou bilanci si netroufám odhadovat.

Vnímání sebe sama by bylo pouze na základě reálných fakt. Člověk by se pravděpodobně nezamýšlel nad pojmy jako osobnost či nejistota. Uvažování a rozhodování by se dělo na zcela racionální rovině analyzováním fakt. Předpovědi budoucího chování ostatních a budoucích situací by byly velmi přesné a tato znalost by ovlivňovala naše jednání.

Sporná je také otázka motivace. Jaký by byl náš motor? Pokud uvažujeme, že motivace je úzce spojena s emocemi, pak by člověk bez emocí neměl být motivován. Důvod ke zlepšování úspěšnosti by musel být nalezen na racionální rovině. Mohla by jím být prospěšnost pro společnost, nebo by zdokonalování mohlo být stanoveno nějakou normou, kterou by bylo nutno dodržovat. Pokud pomýšlím na motivaci v sebezdokonalování v neprofesionálním životě – např. naučit se hrát na hudební nástroj, zlepšit se v komunikaci, atd. Taková by ztěží mohla být nastavena normou. Pokud by nebylo racionálního důvodu k aktivnímu sebezdokonalování, lidé by se formovali pouze pasivním příjmem podnětů.

Existence bez emocí, ve mně vyvolává lítost a jsem skutečně ráda, že jsem schopna ji pociťovat. Svět bez emocí by byl přímočarý a jednoduchý, zároveň také chudý na rozmanitost zkušeností. Dráha člověka by byla určována vnějšími okolnostmi. Volba by byla jasně dána znalostmi člověka a pokud by byl člověk plně informován, předpověď budoucnosti by se stoprocentně vyplnila. Člověk by nebyl schopen prožívat sám sebe jako celistvou bytost odlišnou od ostatních.

Díky této eseji jsem si uvědomila, jak důležité emoce pro náš život jsou. Zasahují do mnoha oblastí života a dávají jim další dimenzi. Díky emocím je náš život bohatší a nepředvídatelný.

Citované zdroje:

Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.

Stuchlíková, I. (2002). Základy psychologie emocí. Praha: Portál.

Proč chci studovat psychologii

2007-11-25T19:36:00.001+01:00

Už jsem zase dlouho nic nenapsala a protože jsem nedávno napsala do předmětu Uvedení do psychologie ese, za kterou jsem byla pochválena (viz konec příspěvku) ... budu se tu holedbat a publikuju svoje veledílko.

Krásný advent všem!!

Předem své úvahy musím podotknout, že nedokáži ukázat na jednu konkrétní situaci, která by mně nasměrovala na tento obor. Spíše jedná celkově o mé smýšlení a osobnost, která mně od malička nutí uvažovat o mezilidských vztazích jinak, snad i víc, než ostatní a také mně nutí podnikat v tomto směru aktivity. Pokusím se zde načrtnout jednotlivé body mé motivace studovat psychologii, nejdříve ve víceméně chronologickém sledu, poté se zaměřím na analýzu jejich vlivu na mé rozhodnutí věnovat se tomuto oboru.
Rodiče jsou rozvedení a já celý život postrádala muže vedle vůdčí osoby mé matky. Když jsem poznala svého biologického otce, silně jsem se k němu otcovsky fixovala (Hartl, Hartlová, 2000) . V období dospívání jsem pak nekriticky přijímala jeho názory a to také ovlivnilo můj výběr vysoké školy. Otec je přírodovědec, zvolila jsem si tedy fyzickou antropologii.
Celou adolescenci jsem inklinovala k oblasti mezilidských vztahů – ať už v rodině, nebo v kolektivu. Považovala jsem se za outsidera a fungovat ve skupině mi dělalo problémy, s vyjímkou, toho, když jsem mohla převzít iniciativu. V dětství ani v dospívání mně vrstevníci nepřijímali dobře. Pravděpodobně proto, že jsem nesdílena s nimi většinu postojů a hodnot. To v dospělosti vyústilo v konformitu a přizpůsobivost, která se projevila až po nástupu na vysokou školu. Z pozice vnějšího pozorovatele jsem nahlížela na třídní i jiný kolektiv a snažila se uhádnout role ostatních a hlavně svoji vlastní. V dospívání jsem také trpěla pocity méněcennosti ze svého vzhledu a řešila je jídlem. Mé chování by se ale nedalo popsat jako porucha příjmu potravy (Hart, Hartlová, 2000). Začala jsem se zajímat o literaturu spojenou s mentální anorexií a mentální bulimií (Hartl, Hartlová, 2000). Nicméně kamarádce která jí trpěla jsem nedokázala pomoci.
Praktické zkušenosti s lidmi s psychickými problémy mně dále motivovaly k hlubšímu zájmu o tuto oblast. Nicméně musím konstatovat, že jsem nestudovala příliš nad rámec školních povinností. Začala jsem se ale vyhledávat styk s postiženými – tělesně a později i duševně. To, že se chci věnovat práci s nimi je asi hlavním motivem studia psychologie. Práce s nimi mi přináší pocit seberealizace a užitečnosti. Neustále musím kontrolovat, přehodnocovat svoje chování, postoje, učím se komunikaci s lidmi obecně, což jsou nároky, které na mně běžná zkušenost nemá. Navíc je styk s nimi zajímavý, přináší pohled do života člověka postiženého nevyléčitelnou chorobou, který je majoritní společností diskriminován.
Poslední pomyslnou kapkou, která mně přiměla k podání přihlášky na psychologii, byl přístup pedagogického vedení k mému návrhu zpracovat v bakalářské práci téma z evoluční psychologie. Nebylo mi to umožněno.

Je pro mě velmi těžké analyzovat svoje motivy ke studiu. Chce se mi říci: Vždycky jsem to chtěla dělat. Po delší sebereflexi bych své motivy popsala takto:
Vnitřní motivace – Moje osobnostní ladění. Jsem analytik, hledám vztahy mezi jednotlivými jevy, rysy v chování, ve vlastním uvažování, atd.. Jsem praktik, ráda přezkušuji tyto vztahy v praxi, pozoruji, přehodnocuji. Jsem altruista, ráda pomáhám ostatním. Své budoucí uplatnění vidím v práci s lidmi, v nějaké pomáhající profesi. Toto mně přivedlo k práci s psychotiky, která mně dál stimulovala k zájmu o oblast psychických poruch, jejich příčin, fungování psychiky. Nejzákladnějším vnitřním motivem je zájem o člověka, nejvíce v podobě zájmu o společenského živočicha. Tyto vlastnosti mě nutí realizovat se v oblasti, ve které je mohu uplatnit.
Dále sem chci zařadit svoje vnitřní zkušenosti. Velmi podnětný byl v tomto směru deník, který si vedu na internetu, který mně nutí prezentovat své myšlenky formou pochopitelnou pro vnějšího čtenáře. Dalo by se možná hovořit o určité formě introspekce (Plháková, 2003). Velmi často při psaní docházím k sebereflexím, které mi pomáhají překonat současný problém. Jak píše Alena Plháková (2003, s. 68): „Některé obsahy vědomí,.., je poměrně obtížné výstižně charakterizovat. Nelze však vyloučit, že právě pojmenování těchto zážitků umožňuje jejich uvědomění.“ Mezi vnitřní zkušenosti řadím také pocity, které ve mně vyvolávají různé situace, většinou plynoucí z interakce s lidmi, ale také pocity úspěchu, neúspěchu, atd. Tyto mně dále stimují v hledání příčin takových pocitů i jevů a vedou mně ke studiu psychologie
Vnější motivace – Moje dosavadní zkušenosti. Ať už z každodenního života – z různých kolektivů, kde jsem se snažila odpovědět si na otázku proč jsem outsider a to mně vedlo k pozorování ostatních při chování, dodržování rolí atd.. Ze vztahů k mé rodině a v mé rodině. Také ze vztahů k přátelům a partnerům, ve kterých byla má schopnost analyzovat realitu velmi omezená. Důležitou zkušeností byl také pracovní poměr – kde jsem si ověřila své schopnosti, úvahy. Toto mně motivovalo dále zkoumání chování rozvíjet. V neposlední řadě musím jmenovat školu, která mi poskytuje nové podněty k zamyšlení, nacházím v ní odpovědi, některá témata mě přímo přivedla ke studiu psychologie (např. setkání s evoluční psychologií), některá mě usměrňují v uvažování o psychologických tématech. Jedním z důležitých přínosů studia antropologie bylo seznámení se strukturou a fungováním mozku. Toto poznání považuji za silný impuls, který mně vedl ke studiu psychologie. Jelikož mně zaujal vztah tělo-psyché. Ať už se jedná o princip mentální kauzace (Plháková, 2003), nebo evolučního vzniku vědomí (tamtéž), či vliv kultury na osobnost (Murphy, 2006).
Kromě běžných událostí a situací, mně o důležitosti psychologie přesvědčily, také jedinečné zkušenosti. Jednou z nich bylo umírání milované babičky, která ve vysokém stáří onemocněla demencí. Odcházení jednotlivých psychických funkcí bylo jako cvičení z neurověd. V pochopení i takové subjektivně důležité situace mi pomohla moje omezená znalost degenerativních procesů mozku. Mezi další patří například rozhodnutí jít v 20 letech na potrat, které sice nevedlo přímo ke studiu psychologie, ale pomohlo mi uvědomit si význam studia a pracovní seberealizace v mém životě.

Pokaždé, když se v realitě přesvědčím o fungování nějakého jevu, o kterém se dozvím vnější cestou, nebo vnitřní úvahou, vede mně to k větší důvěře a chuti poznávat psychické i fyzické stránky fungování člověka.

Považuji za důležité i skutečnosti, které mě zrazují od rozhodnutí studovat psychiku, tedy lze říci, že nyní uvedu antimotivy:
Vnitřní antimotivace – Moje konformita. Nerada riskuji, což se projevilo ve výběru vysoké školy a i mém fungování v kolektivu. Tento rys mně zrazuje od studia a praktikování psychologie, u kterých považuji kreativitu a odvahu říkat, co nechtějí slyšet, za důležité veličiny. Dále je to nesebedůvěra, která mně také omezuje a zrazuje od vyjadřování názorů i naplňování mých cílů, tedy i studia psychologie. Pochyby nad budoucím uplatněním coby psycholog.
Vnější antimotivace – Můj věk a mé socioekonomické postavení. Jelikož ještě studuji prezenčně, jsem poměrně ekonomicky závislá na svých rodičích a partnerovi. A zároveň, jelikož jsem začala studovat psychologii jako druhý obor a chtěla bych se v ní uplatnit, čeká mně ještě dlouhá cesta, než se finančně osamostatním. Hledání finančních zdrojů, které by pomohli ulehčit zátěži, kterou jsem pro okolí mi, mi ubírá čas, síly i motivaci.

Jak už vyplývá z grafické podoby poměru motivy-antimotivy, jasně převažují kladné důvody, proč studovat a věnovat se psychologii. Také vnitřně považuji motivy za kvalitativně důležitější.

Na závěr bych chtěla podotknout, že jelikož jsem nenašla jedinečnou událost, která by mně stimulovala k rozhodnutí studovat psychologii, popsala jsem, co nejzevrubněji, obsahy vědomí, vnější zkušenosti a vztahy mezi nimi, které mně vedou věnovat se oboru. Nelze opominout skutečnosti, které mně od studia zrazují. Nicméně tyto považuji subjektivně za méně významné. Neustále také přicházejí nové události a momenty, které mně utvrzují v mém rozhodnutí a přinášejí další motivaci.

Literatura
Hartl, P. & Hartlová, H. (2000). Psychologický slovník. Praha: Portál.
Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
Murphy, R. F. (2006). Úvod do kulturní a sociální antropologie. Praha: Slon.

A co na to lektor?
Velmi pěkně zpracovaná práce – systematická, důkladně propracovaná a hodně osobní. Patří mezi nejlepší. Maximální počet bodů - 4 body za zpoždění.

Definitivní zrušení frances.bloguje.cz

2007-08-28T12:10:00.000+02:00

Omlouvám se všem, který se chodíte dívat na blog (takže tobě Davi a tobě Gretko) .. tak dlouho se nepíše až vám to zrušej. Tak jsem přešla ke konkurenci.
Bloggerům zdar!
f.